Jak začít s technickým potápěním aneb Moje cesta do hlubin

Seděl jsem v malé hospůdce na chorvatském pobřeží a poslouchal příběhy starého potápěče. Vyprávěl o vracích lodí z druhé světové války, které leží hluboko pod hladinou a čekají na své objevitele. Jeho oči zářily, když popisoval, jak vypadá stará radiokabina, kde se zastavil čas před osmdesáti lety. Tehdy jsem věděl, že moje rekreační potápění do třiceti metrů mi přestává stačit. Chtěl jsem vidět to, co viděl on.

Začátky nejsou lehké

První kurz technického potápění byl šok. Myslel jsem si, že jsem dobrý potápěč. Měl jsem přes dvě stě ponorů, potápěl jsem se v různých mořích. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Když jsem poprvé uviděl tu horu vybavení pro potápěče, bylo mi mdlo. Dvě velké lahve na zádech, další na boku, hadice všude kolem. Připadal jsem si jako slon v porcelánu.

"Klid," řekl můj instruktor Marek. "Taky jsem takhle začínal. Za měsíc to budeš mít v malíku." Nevěřil jsem mu, ale měl pravdu. Je zvláštní, jak rychle si člověk zvykne i na věci, které se zdají nejdřív nemožné.

Učení se novému myšlení

Nejtěžší bylo změnit způsob myšlení. V rekreačním potápění jsem byl zvyklý, že když něco není v pořádku, prostě vyplavu nahoru. V technickém potápění to tak jednoduché není. Když jste v hloubce 60 metrů, nemůžete jen tak vyplavat. Musíte řešit problémy tam, kde jsou.

Pamatuju si moment, kdy mi to došlo. Byli jsme v bazénu a Marek mi zavřel vzduch. Byla to simulace poruchy, ale já propadl panice. Po ponoru mi řekl něco, co si pamatuju dodnes: "Pod vodou nemáš strach z hloubky nebo z toho, že ti dojde vzduch. Máš strach z neznáma. A proto trénujeme, abychom udělali neznámé známým."

Moje první skutečné technické ponory

Nikdy nezapomenu na svůj první opravdový technický ponor. Byl to vrak německé nákladní lodi u chorvatského ostrova Vis. Ležela v hloubce 55 metrů. Příprava trvala věčnost - kontrola výstroje, analýza plynů, plán ponoru, záložní plány. Když jsme konečně začali sestupovat, měl jsem srdce až v krku.

Ale pak se to stalo. V hloubce čtyřiceti metrů se z modré tmy začaly vynořovat obrysy vraku. Byl to magický moment. Vznášel jsem se nad palubou lodi, která ležela na dně desítky let. V nákladovém prostoru plavaly ryby, korály porůstaly staré jeřáby. Byl to jiný svět.

Vybavení - můj druhý život

S technickým potápěním jsem si musel pořídit nové vybavení. Kamarád mi doporučil značku Sopras, italskou firmu, která od roku 1995 vyrábí špičkové potápěčské vybavení. Jejich dvojčetná sada s křídlem se stala mojí druhou kůží. Je to jako s dobrou motorkou nebo autem - musíte své výstroji naprosto důvěřovat.

Technické vybavení není levné, ale nikdy jsem nelitoval ani jedné koruny, kterou jsem do něj investoval. Když jste šedesát metrů pod hladinou, nechcete přemýšlet o tom, jestli jste neměli připlatit za kvalitnější regulátor.

Nejtěžší lekce

Ne všechno bylo růžové. Zažil jsem i těžké momenty. Jednou jsme se potápěli k vraku v Norsku. Byla zima, špatná viditelnost, silné proudy. V hloubce padesáti metrů mi začal zamrzat regulátor. Byl to jeden z těch momentů, kdy zjistíte, jak důležitý je výcvik. Místo paniky jsem přepnul na záložní regulátor a ponor jsme bezpečně ukončili.

Ten večer jsme seděli s týmem a rozebírali, co se stalo. Žádné obviňování, žádná panika. Jen klidná analýza a poučení pro příště. To je na technickém potápění skvělé - učíte se z každé situace, z každého ponoru.

Komunita, která mě překvapila

Jednou z nejlepších věcí na technickém potápění je komunita. Jsou to lidé různých profesí a věku, ale spojuje je vášeň pro objevování a respekt k moři. Potkal jsem lékaře, učitele, mechaniky, programátory - všechny spojuje láska k tomu, co je pod hladinou.

Nikdy nezapomenu na Karla, sedmdesátiletého technického potápěče, který mě vzal na můj první vrak v Jaderském moři. "Pod vodou nezáleží na tom, co děláš nahoře," říkal. "Záleží jen na tom, jestli se na tebe můžu spolehnout." A měl pravdu.

Co mi technické potápění dalo

Kromě možnosti vidět místa, o kterých jsem dřív jen snil, mi technické potápění dalo něco mnohem cennějšího - naučilo mě trpělivosti, pokoře a důvěře v tým. Naučilo mě, že někdy je důležitější umět se vrátit než dosáhnout cíle za každou cenu.

Změnilo to i můj pohled na život nad hladinou. Problémy v práci? Po tom, co jste řešili zamrzlý regulátor v padesáti metrech, se zdají mnohem menší. Stres z deadlinů? Zkuste plánovat dekompresi v jeskyni.

Pro ty, kteří chtějí začít

Pokud přemýšlíte o technickém potápění, nespěchejte. Je to jako stavět dům - potřebujete solidní základy. Začněte s dobrým kurzem rekreačního potápění, získejte zkušenosti, najděte si mentora.

A hlavně - dělejte to pro správné důvody. Ne proto, že chcete vypadat cool nebo se dostat do větší hloubky. Dělejte to proto, že vás fascinuje to, co je tam dole. Protože chcete objevovat, učit se, posouvat své hranice bezpečným způsobem.

Technické potápění není pro každého a to je v pořádku. Ale pokud cítíte to stejné volání hlubin jako já tehdy v té chorvatské hospodě, možná je čas udělat první krok. A kdo ví - třeba se jednou potkáme tam dole, u některého ze zapomenutých vraků, které čekají na své objevitele.

P.S.: Jestli máte otázky o technickém potápění, napište mi. Rád se podělím o další zkušenosti nebo vás nasměruju na dobré instruktory. Protože každá cesta do hlubin začíná prvním krokem - nebo v tomto případě prvním ponorem.